Lžičku prosím!


Taky jste si představovali, jak bude vaše dítě sedět ve své jídelní židličce, roztomilost sama, hotová reklama na malého gurmána? Jak bude suverénně používat ty roztomilé dětské příborečky, na krku bryndáček s volánky nebo frakovým motýlkem? A taky jste v jeho zhruba půl roce zjistili, že tahle představa je natolik vzdálená od reality, že nechápete, kde se vůbec mohla vzít a kdo vám ji nasadil do hlavy?

Stačilo pár týdnu, co byla naše Sophi na světě, a já s jistotou věděla, že tohle děvčátko rozhodně nebude typ na klasické mixované příkrmy, které si nechá s nadšením podávat mou milující rukou. Možná vám to připadá zvláštní, něco takového řešit v době, kdy je ten cvrček na světě pár minut i s cestou. Já ovšem cítila tu její touhu po samostatnosti tak intenzivně, že jsem téměř začala panikařit. Snažila jsem se dál soustředit na svou kvalitní laktaci, zatímco jsem po odpolednách pročítala knížky věnující se metodě BLW (Baby Led Weaning, do češtiny překládáno jako Dítětem řízené odstavení, ale přesnější by bylo Dítětem řízené příkrmy), které mou paniku zmírnily. Bylo jasné, že naše cesta nepůjde přes skleničky, ale přes Sophinčiny ručičky, které si samy vyberou, co chce a nechce pozřít. Nechaly jsme jí její vlastní čas a v momentě, kdy nám doslova skočila do talíře, shodou okolností plného mořských plodů, a s nadšením se ve svém necelém půlroce zakousla do krevety a bez zaváhání ji celou rozžvýkala dožadujíce se další, vrhli jsme se po hlavě do kolotoče vaření a bouřlivého stolování.

V duchu jsem se smířila s tím, že tento stolovací freestyle sebou přinese nepředstavitelný nepořádek, který ovládne celou jídelnu, kuchyň a možná i koupelnu. V hlavě mi vyvstal další obrázek, kterak na mě ze stropu padají palačinky v kombinaci se špenátem od včerejšího oběda. O to víc jsem byla překvapená, že žádná apokalypsa nepřišla. Tím nechci říct, že jsme neměli po každém jídle zajímavě odekorovanou podlahu kolem jídelního stolu. Když se navíc rozhodnete pro celou škálu potravin, aby vaše dítko okusilo všechny chutě světa, je jasné, že třeba takový bulgur rozhodně nemá strukturu, která napomáhá jeho rychlému odstranění z nežádoucích ploch. Ale bylo to snesitelné, časově i nervově únosné. Navíc, a to mě na tom opravdu bavilo a baví, jsme stolovali všichni společně. Už od prvního talířku, který jsme před Sophi položili, jsme ji učili, že je potřeba počkat, až si všichni sednou ke stolu, popřejí si dobrou chuť, že se jídlem nehází, maminka s tatínkem to přece taky nedělají, zkrátka, zapojili jsme toho hladového červíka do běžného rodinného života, který se kolem jídelního stolu točí.

Reakce byla více než nadšená. Sophi hltala nejen jídlo, já vždycky říkám, že naše dcera si s jídlem nikdy nehrála, ona se od první chvíle šla naprosto cílevědomě najíst, hltala i nás. Jak sedíme, co provádíme s jednotlivými potravinami, co za zajímavé předměty to máme v rukou. Všechno ji fascinovalo. Netrvalo to dlouho a chtěla vlastní lžičku a vidličku. Začala s nimi zápolit, zuřila, že není schopná s nimi dělat taková kouzla, například velice efektní namotávání špaget, jako my, ale nevzdala se. Čím víc se s tím, co umí příbor, seznamovala, tím častěji mě nechávala, abych jí občas nenápadně pomohla. Se lžičkou do pusy mě ovšem poprvé pustila až v osmi měsících, kdy nedokázala odolat mojí rajské podle babiččina receptu a nechala se nakrmit, aby mohla využít plnou kapacitu a velikost velké polévkové lžíce. S manželem  jsme ani nedutali a jen jsme si beze slov vyměňovali užaslé výrazy nad tím, že naši dceru tak ovládla touho nacpat se tou rajskou k prasknutí, že nám dovolila narušit svou bublinku a bez komentáře a bližšího vysvětlení se nechala ládovat. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposled. Přišla jsem na to, že je absolutně nezbytné, abych jí v takových chvílích nabízela jídlo, které ji svou chutí nadchne. Když ve mě vložila důvěru a dovolila mi dát jí sousto do úst.

Jakmile Sophi zachutnalo, bylo jí šumák, že ji najednou máma krmí, hltala tu dobrotu s nadšením a v množství, kterého by se možná zalekl i o půl roku starší kluk. Fajn, máme doma jedlíka, to mi vůbec nevadilo, naopak jsem byla ráda, že nechutenství u nás rozhodně nebude problém. Ale nedej Bože, že jsem si dovolila na oné dřív odmítané lžičce naservírovat něco, co nešlo madam pod nos. Výmluvně ho na mě a milé jídlo ohrnula a rázem vypadala, jako dokonale najezené miminko. Ani se neobtěžovala s ochutnáváním. Přehlídla misku, lžičku i mě jako krajinu a jala se detailně studovat závěsy nebo obrázky na zdi. Dokonce i rozčilování bylo v tu chvíli pod její úroveň. Postavila jsem se k tomu čelem a slíbila si, že Sophi nikdy nedostane na talíř něco, z čeho bych já sama nebyla gastronomicky unešená.

Největší problém bylo cestování. Díky své profesi jsem na půl žila v autě a to společně se Sophi. Bylo naprosté peklo připravit a přepravit poživatelné jídlo třeba na čtyři dny. Čtyři dny bez kuchyně. Čtyřikrát celodenní menu. Bylo to období na které budu už vždycky vzpomínat jako na čas plný nestíhání, hladovění, mého i Sophinčina, ustupování, pravidla jako „moje dítě nikdy nebude jíst křupky“ šla úplně do kopru, a taky zoufalství matky, která nerozumí tomu, proč do těch skleniček pro miminka nedávají něco, co by jim mohlo chutnat. Tady přichází na scénu Babybio. Značka, která dělá svoje jídla tak, že je máte chuť sníst sami. Spolu s Babybio vstoupil do našich životů klid a mír. A skleničky. Jasně, když má Sophi chuť dá si maliny, zakousne se do manga, ne vždy předem oloupaného, vezme si banán, který už si naštěstí umí oloupat sama. Ale taky, když má chuť, přijde ke svému šuplíčku a vytáhne si na sváču „broskev s jablkem“ a celý obsah do sebe nasouká sama, bez mé sebemenší asistence, díky až cizelérskému zacházení se svou lžičkou. Když je takhle nadšená z jídla, vytrácí se její výbušná netrpělivost a přechází do módu totálního soustředění a preciznosti, který mě nepřestává fascinovat. Najednou se z mlhy opět vynořuje onen obrázek ukázkově stolujícího dítěte, které si decentně poťupkává ubrouskem koutky úst poté, co zhltne třetí chod večeře.

Tady přichází na scénu Babybio. Značka, která dělá svoje jídla tak, že je máte chuť sníst sami.

Děkujeme za krásný článek Martě Dřímal Ondráčkové, alias Šťastně vdaná, více jejích článků naleznete ZDE.

Blog